Jeden učitel jógy nám při tréninku často říkal větu „Nikdy neobětuj tělo pozici, neboť ásana by vždy měla sloužit tělu, nikoli tělo ásaně.“. A tímto jednoduchým mottem bychom se měli řídit nejen při naší jógové praxi, ale hlavně jako učitelé při vedení lekcí a v tzv. asistencích a adjustmentech. V józe se rozlišují tyto dvě formy dopomoci, jejich definice a významy se liší podle stylu či výkladu lektora. Není potřeba, zda slovíčkařit, co který z nich znamená významově, ale podstatné je, jak s nimi naložíme v praxi. Pro zjednodušení budu v tomto textu používat slovo „asistovat“ jako vyjádření jakékoli pomoci či kontaktu se studentem.
Kdykoli se rozhodujeme dopomoci studentovi v některé z pozic, měli bychom si nejprve uvědomit (často ve zlomku vteřin) proč to děláme, co je naším záměrem a jaký je v tom přínos pro studenta. Důvodů je mnoho, ale rozhodně by to nemělo být proto, že:
*po našem zásahu bude student v pozici vypadat lépe
*bude pozici provádět tak, jak má vypadat podle knihy nebo fotky na IG
*dostaneme studenta do mnohem pokročilejší varianty
*máme pocit, že se od nás asistence očekává, a tak ji provádíme, i když vlastně nevíme proč.
Naopak asistujte studentovi jen, když jste si jistí, že víte, co a proč děláte. Validní důvody, proč studentovi dopomoci jsou:
*aby si neublížil, když vidíte, že je v pozici úplně špatně nebo ji nechápe
*abychom mu ukázali pro něj vhodnější modifikaci
*aby se bezpečně a v rámci jeho možností posunul v dané pozici hlouběji.
Myslete při tom na základní teze jógy jako jsou ahimsa – první jáma, která znamená „neublížit neboli respektovat“, ale i na satyu – druhou jámu, která vyjadřuje „pravdivost, upřímnost“. Tedy být upřímní v našem záměru, co je pro studenta vhodné, pro jeho tělo bezpečně dostupné a umět mu to s respektem vyjádřit. Nikdy bychom neměli studenta dostávat do pozice, na kterou není fyzicky připravený a kterou bez naší pomoci v podstatě nezvládne! Věřím, že doba, kdy se studenti „natlačili“ do krkolomných pozic i za cenu praskajících svalů je již nenávratně pryč.
Ne vždy máte čas a prostor pomáhat každému studentovi ve skupině, a ne všichni studenti jsou otevřeni dotekům (obzvlášť v této covidové době). Když se tedy rozhodnete pro asistenci, můžete na to jít několika jednoduchými způsoby:
*Pohledem – navážete oční kontakt se studentem a poté stočíte pohled k místu, které chcete opravit a naznačíte gestem, co je třeba změnit. Například, když má student špatně otočenou dlaň nebo chodidlo, stačí jen ukázat na sobě, jak ji správně nastavit.
*Hlasem – pokud vidíte, že si jeden nebo více studentů nejsou jistí, kde mají mít ruce/nohy, tak pomalu zopakujte instrukci a zdůrazněte ji pro všechny. Přivedete tak pozornost všech k tomuto místu a všichni se ujistí, že mají správné nastavení pozice.
*Pomůckou – nabídněte studentovi vhodnou pomůcku.
*Dotykem – dotyk je asi nejčastější forma asistence, kterou používáme a kterou máme s tímto tématem spojenou. Vždy, než se studenta dotknete, ujistěte se, že ví o Vaší přítomnosti a souhlasí s dotekem (stačí pohledem). Dotýkejte se lehce, často stačí jen naznačit, co má tělo udělat. Jde o to přivést pozornost k danému místu a dát tělu signál, co může udělat jinak. Často méně je více. Síla doteku není v tom, že „zatlačíme“, ale v jeho laskavosti, ohleduplnosti a záměru, se kterým ho provádíme.
*Dotazem – po asistenci konkrétnímu studentovi se vždy ujistěte, zda mu provedená změna vyhovuje. Stačí rychlým dotazem „Lepší? Horší? Stejné?“ Nikdy nepředpokládejte, že Vaše asistence je v pořádku a studentovi je lépe!
*Úsměvem – podpořte studentovo snažení tím nejjednodušším a zároveň nejkrásnějším způsobem. Oční kontakt a úsměv, kterým studenta ujistíte, že o něm víte, že jeho provedení pozice je správné, jsou často nejvíce. Obzvlášť u studentů, kteří začínají, mají fyzická omezení a musí hodně modifikovat nebo používat pomůcky. Ujištění, že je to naprosto v pořádku, a naopak oceňujete jejich snahu respektovat své limity, je hodně důležitou a nedílnou součástí asistencí.