Známe to všichni. Občas vydržet u některých úkolů, dotáhnout do konce nekončící projekt, splnit nepříjemné povinnosti se zdá skoro nad naše síly. A někdy se musíme opravdu hecnout, abychom to nevzdali. Tomu se říká tapas. Ne nemluvím teď o španělské večeři, ale o třetí z řady nijám. Tapas znamená disciplínu, odhodlání, pevnou vůli. V překladu „tap“ znamená „hořet“, jde tedy vlastně o zahoření, nadšení pro věc. Nejde jen o disciplínu vůči povinnostem, ale vůči všemu, co děláme. Tapas koncentruje energii, vytváří nadšení, zvyšuje sílu a odolnost, i sebevědomí. V podstatě tak posilujeme vnitřní sílu. Praktikování ásan je forma tapas pro naše tělo, meditace je tapas, která čistí a soustředí naší mysl.
Na podložce…
Jógu praktikujeme, protože nás baví, je pro nás důležitá a většinou ji chceme praktikovat. Jsou ale dny, kdy se nám na podložku nechce – jsme unavení, bez nálady, máme moc jiných úkolů nebo jen výmluv ☺. Víme, že nám jóga pomůže a bude nám během praxe i po ní lépe, než nyní, ale musíme „se překonat“, abychom na podložku opravdu vstoupili. A to je tapas. Pevná vůle. Odhodlání. Neměla by být na sílu, nemá nám ublížit (není tedy o silné ásanové praxi!), ale spíše o přesvědčení a vědomém rozhodnutí překonat svoji lenost, pohodlnost či jen blbou náladu. Snadnější to je, pokud praktikujeme ve skupině, ve které máme pevné místo – například chodíme pravidelně na lekci ve stejný den a čas. Potkáváme tam stejné lidi, stejnou lektorku. Toto kolektivní vnímání nám překonání lenosti usnadňuje, motivuje nás. Tapas se stává mnohem náročnější, pokud praktikujeme sami doma. Najít si byť jen 10 minut na každodenní praxi může být nesnadný, někdy až nemožný úkol. Protože motivaci musíme najít sami v sobě. O nikom jiném to není.
A když už se na tu podložku dostaneme, jak dlouhá a náročná bude naše praxe? Rozhodujeme se sami za sebe, zda náročná nebo jemná, dlouhá či krátká. A toto rozhodování by nemělo být založeno na egu (co nejdéle, co nejvíce) ani na lenosti (savasana celou dobu), ale na vnímání svého těla, intuice, emocí a přizpůsobení danému okamžiku (to už přichází na řadu svadhyaya – studium sama sebe, čtvrtá nijáma).
Mimo podložku…
Tapas hodně zažíváme i při samostatných činnostech jako je samostudium (mnohem snadnější je chodit do kurzů či školy), při práci z domova (home office), nebo když pracujete sami na sebe. Nikdo vás nekontroluje, jste sami sobě šéfem. Vy sami o všem rozhodujete i se motivujete. To je jeden z příkladů, kde budujeme tapas v praxi.
Nejsilnější tapas asi zažíváme, když musíme překonat opravdu těžké životní zkoušky. Jako jsou delší nezaměstnanost, vleklé problémy ve vztazích, s financemi, se zdravím vlastním nebo našich blízkých. Často se problémy kumulují, souvisí jeden s druhým a máme pocit, že kráčíme po samém dně, ne a ne se z něj odrazit, zkrátka nevidíme světlo na konci tunelu. Ztrácíme vůli, motivaci a dobrou víru v lepší dny. V tu chvíli sebrat poslední zbytky svého odhodlání a kráčet dál, chce opravdu hodně vnitřní síly.
Nikdo nevíme, co pro nás život chystá a co nás čeká za další zatáčkou. Možná budeme mít štěstí a proplujeme životem bez větších nástrah a možná už jsme pár karambolů zažili a další čekají ve frontě. Je proto důležité pěstovat pevnou vůli, rozdmýchávat v sobě jiskru a pak plamínek, který nám pomáhá jít dál. Proto i v běžném životě bychom se měli učit překonávat svou lenost, přestat hledat výmluvy a rozbalit podložku, když je čas praktikovat. Nebo nazout boty a jít běhat. To je úplně jedno, ale když se pro něco rozhodneme, měli bychom se učit s tím vydržet, nevzdávat se v okamžiku, kdy to začne být nepohodlné a dotáhnout věci do konce (pokud ho mají). A když se rozhodneme nějakou aktivitu/projekt/vztah ukončit, tak proto, že nám už nic nedává, není nám prospěšný nebo to už není naše cesta, ale s vědomím, že jsme tomu předtím dali všechno, i trochu toho našeho pohodlí.
Text: Dana Beierová
Fotografie: Pinterest