Sanotoša neboli spokojenost je druhou nijámou. A byť je to něco, co všichni hledáme, po čem toužíme, není vůbec snadné tuto nijámu opravdově naplňovat. 

Napadlo Vás někdy, jak často vyslovíme větu typu „až budu mít větší byt, lepší práci, víc volného času, nového partnera, budu šťastná/ý“? Spojujeme si pocity štěstí a radosti s vnějšími podněty. Ať už jsou to osoby, majetek, práce nebo zážitky. Máme pocit, že máme stále málo na to, abychom byli spokojeni teď a ten správný pocit naplnění a uspokojení vidíme někde v budoucnosti. 

Jenže tyto pocity radosti a štěstí spojené s vnějšími podněty s sebou zároveň nesou pocity obavy a úzkosti, abychom o to hezké zase brzy nepřišli, a následně pocity lítosti, vzteku a smutku, když se tak opravdu stane. A pokud vytrvají, brzy se nám omrzí, přestanou stačit a máme potřebu vyhledávat další, abychom pocit štěstí obnovili. Například když se těšíme na nové bydlení. Když už ho jednou máme, po nějaké době nám to přijde jako samozřejmost a máme potřebu ho neustále vylepšovat, nakupovat do něj nové vybavení, abychom měli opět pocit radosti a uspokojení. Zároveň je tu obava, abychom věci nezničili či starosti kvůli financím. Anebo co třeba lepší práce? Tolik si přejeme získat vyšší pozici, protože pak budeme teprve šťastni, že máme lepší postavení a více peněz. Ale najednou máme i více povinností, starostí, méně času a po chvilce euforie z nového místa, přichází stres z nových úkolů, obava, abychom o místo nepřišli, frustrace z nedostatku volného času na rodinu a koníčky. A tak pořád jedeme v tomto koloběhu emocí, nahoru a dolů. A kde je ta tolik očekávaná „spokojenost“??

Spokojenost, která přetrvává, není ta, která je spojená s vnějšími podněty, naopak je na nich nezávislá. Pochází totiž zevnitř. Je to klid/mír, který nacházíme sami v sobě, bez ohledu na vnější okolnosti. Je založená na tom, že umíme přijmout sami sebe, svoji situaci, tak, jak je v tuto chvíli, být v tomto okamžiku spokojeni a z něj pokračovat dál. Neznamená to, že bychom měli rezignovat na vyšší cíle, jen s nimi nespojujeme svůj vnitřní pocit štěstí. Posouváme se dál, protože je to přirozený proces chtít být v něčem lepší. Ale pocit spokojenosti je v nás již v tuto chvíli, ne až dosáhneme kýženého výsledku. A ano, dosáhnutí něčeho lepšího či vytouženého s sebou přináší pocity radosti, nadšení až euforie, ale víme, že jsou to pocity dočasné, spojené s okamžikem dosažení cíle. 

Santoša na podložce

Ruku na srdce, podíváte se občas během lekce kolem sebe a porovnáváte se s ostatními? Kdo je v pozicích ohebnější/silnější, a máte radost, když jste to Vy? Nebo naopak, když to nejste Vy, máte pocit, že budete šťastnější, až se zlepšíte? Upřímně, mě se tohle v prvních letech praktikování jógy stávalo poměrně často. Porovnávání se s ostatními. Často mi hlavou projížděli věty typu „jsem lepší v předklonech, ale horší v balancování na rukou…, až budu umět stoj na rukách, pak to teprve bude ono…“, jenže hádejte co? Nebylo. V okamžiku, kdy jsem po x měsících každodenního zkoušení, dokázala sama přejít do stoje na rukou, jsem měla nádherný pocit euforie. Jenže další den už tu byla jiná pozice, kterou musím bezpodmínečně zvládnout, aby to bylo opravdu to ono! A tento koloběh by se mohl opakovat do nekonečna. K tomu, abychom byli opravdu šťastní, musíme z tohoto kruhu vystoupit. Přijmout sami sebe – tělo, mysl i emoce, tak jak jsou právě teď. Pochopit, že pokrok na podložce není ve zvládnutí krkolomnější pozice, ale v umění sebepřijetí. Dokázat v pozicích svobodně dýchat bez restrikcí těla i mysli, plynout z pozice do pozice s pozorností na každý jednotlivý pohyb, milovat svoje tělo se všemi jeho nedokonalostmi, být sám/sama sebou, přítomný/á v okamžiku. V tu chvíli možná nezažívám pocity euforie, nadšení a neskáču radostí, ale usmívám se, září mi oči, jsem klidná a spokojená. A to je santoša.

P.S. Být vnitřně spokojený/á v době, kdy se nám daří, není většinou až tak těžké. Horší je udržet si tento stav mysli, když přijdou těžší chvíle – rozpadne se vztah, přijdeme o místo, zasáhne nám do života nemoc nebo zranění… V tu chvíli najít v sobě pocit spokojenosti často ani nejde, ale může nám pomoci další z nijám, o které bude další příspěvek a tou je tapas – disciplína, pevná vůle, které nás učí vydržet.  

Text: Dana Beierová
Foto: Václav Kohelka