Poslední pátá jáma – aparigraha rozhodně není tou poslední ve smyslu „nejméně důležitá“. Naopak. Pokud bychom se dokázali tímto principem řídit v každodenním životě, hodně by se nám asi ulevilo. Aparigraha totiž v překladu znamená „nehromadění, neulpívání“. 

Nehromadění se týká samozřejmě hmotných statků či peněz, ale i informací či prožitků. Představa, že čím více oblečení budeme mít ve skříni nebo čím více zaplníme dům krásnými věcmi, tím budeme šťastnější, úplně nefunguje. Často tyto „věci“ jen zakrývají prázdnotu, nespokojenost, nejistotu. Stejně tak hromadění zážitků či informací. Ač jsou to příjemné aktivity, obzvlášť když je trávíme s někým blízkým a milým, pořád jsou to ale prožitky vnější, pomíjivé a šťastnější bytost (uvnitř šťastnou bytost!) z nás neudělají. 

 Hlubší význam aparigrahy je v tom, že často konáme některé činnosti účelově – s vidinou získání něčeho dalšího. Třeba nového auta, lepší dovolené, vyššího postavení v práci. A často je toto „hromadění“ motivováno vidinou, že se chceme „zalíbit“. Věříme, že když budeme mít to nové auto, lepší pozici v práci či peníze na dražší dovolené, budeme tak pro někoho zajímavější, žádanější, že jen tak si zasloužíme něčí respekt a lásku… Jak by se nám ulevilo, kdybychom sami sebe přijali, takoví jací jsme, s vědomím, že nemusíme ani nic hromadit, ani nic dokazovat. Nikomu. Ani sami sobě. Že tak jak jsme, jsme hodni lásky a respektu. A že ten, kdo nás opravdu miluje, nás miluje právě tak. Bez aut, bez postavení, bez dovolených… ale pro to, kdo jsme. Neulpívání na věcech, postavení či zážitcích je hodně osvobozující… 

Aparigraha je centrálním učením v klasickém jógovém textu Bhagavad Gita, ve kterém Krishna sdílí svou moudrost, a toto je možná to nejdůležitější poselství, které si z tohoto textu můžeme vzít: „Zajímej se pouze o činnost jako takovou, nikdy o výsledky této činnosti. Nedovol, aby výsledky této činnosti, byly tvou motivací, a nebuď spoután nečinností“. Krishna chce říct, že bychom se měli soustředit hlavně na proces vykonávání činnosti, na cestu, po které kráčíme, nikoli na to, co z dané činnosti budeme mít. Naučit se neulpívat na výsledku, protože důležitý je ten proces – když vaříte večeři, není důležitý jen výsledný pokrm, ale i čas, který vařením strávíte, emoce, které do něj dáte. Když stoupáte na vrchol hory, je důležitější cesta, po které jdete, než jen selfíčko z vrcholu hory. 

Stejně tak, jako když praktikujete jógu – není důležité si „odškrtnout“ v diáři, že jste ten den praktikovali, mnohem důležitější je ten čas strávený na podložce. Stejně tak není důležité, zda určitou pozici provedeme v její pokročilé či dokonalé (chápej tak, jak ji vyfotila mrštná gymnastka) verzi. Důležitý je prožitek, který na podložce máme, lehkost, s níž dokážeme praktikovat a zároveň přijetí toho, že naše praxe je jiná pokaždé, když vstoupíme na podložku. Neulpíváme na své praxi, jen ji prožíváme. 

Pojďme si vyzkoušet takové malé cvičení – během následujících dní zkuste sledovat, na čem máte tendenci ulpívat či co hromadíte. Konkrétní věc či výsledek činnosti. A zkuste to nechat být. Nechat to plynout. Máte tendenci chodit stále nakupovat a hromadit další věci? Zkuste si na odpoledne vymyslet jiný program a do obchodu nejít, vyjít jen s tím, co máte. Máte sklony „tlačit“ na některé projekty či výkony kolegů v práci, protože na tom závisí Vaše povýšení? Co kdybyste zkusili jiný přístup? Co třeba soustředit pozornost do jednotlivých činností projektu, užívat si proces vytváření něčeho zajímavého a to, jak Vás tato činnost rozvíjí, a motivovali vaše kolegy Vaším nadšením než příkazy? Zkuste to prostě jinak – bez hromadění, bez ulpívání. Možná se ukáže, že to, co stává velmi často – to, co „netlačíme“, k nám nakonec přijde samo.  

Text: Dana Beierová
Fotografie: Václav Kohelka