Druhou jámou v pořadí je satya, která znamená „pravda či pravdomluvnost“. 

S pravdou to nemusí být vždy tak jednoduché. Nebývá totiž jen jedna. Zaleží často na úhlu pohledu a vidění/vnímání situace v daný okamžik.  Osoby stojící na opačných stranách argumentu jsou vždy přesvědčeni o “své pravdě” a jinou často nepřipouštějí, nebo jen stěží. 

Určitě jsme všichni vinni tím, že jsme někdy v životě použili „bílou lež“. Abychom neublížili tomu, komu vědomě v tu chvíli lžeme, nebo proto, že se stydíme, či je pro nás příliš bolestivé říct pravdu. A tak občas říkáme bílou lež “kvůli druhým”, ale často i kvůli sobě. Protože tomu prostě chceme věřit. A ještě jsou tu situace, kdy sice nelžeme, ale také neříkáme úplně všechny informace. Necháme je nevyřčené. Tím pádem jsme nelhali, ale úplnou pravdu jsme také neřekli.  

Jsou tyto situace ok? Máme právo lhát bílou lží nebo vynecháváním informací, když je to v zájmu někoho blízkého? V zájmu první jámy ahimsy “neublížit”?? Někteří připouští, že ano, že ahimsa je nadřazená satye. Myslím, že tohle rozhodnutí je na každém z nás a na konkrétní situaci, které se týká. Byla bych pokrytec, kdybych tvrdila, že jsem nikdy nelhala a nikdy bílou lež nepoužila či už nikdy nepoužiji. 

Jsou ale místa a situace kdybychom si opravdu lhát neměli. A naopak bychom se měli učit být pravdomluvní sami k sobě, vidět věci tak, jak jsou, a umět je přijmout v jejich opravdovosti. Jedním z těchto míst je jógová podložka. Na podložce bychom měli nacházet sami sebe a neměli bychom si lhát do vlastní kapsy. Každý z nás dostal do vínku jiný talent a jiné překážky. Každé lidské tělo je originál a disponuje jinou stavbou kostí, sílou svalů, rozsahem kloubů, jinou mentální odolností i empatii. Cílem na podložce by nemělo být za každou cenu udělat úžasnou pozici, kterou na fotce předvádí mladá ohebná jogínka (pravděpodobně bývalá tanečnice) nebo krásný svalnatý jogín (zřejmě bývalý gymnasta či jinak sportovně nadaný člověk), ale právě potkat se sám se sebou. 

Umět si přiznat, přijmout a pracovat s tím co je mi dané, kdo jsem, na co v danou chvíli mám sílu, rozsah a kapacitu je velmi těžké, ale může být i ohromně osvobozující. V okamžiku, kdy si uvědomím, že určitá pozice je mi dostupná jen v určitém rozsahu, nebo třeba vůbec, přichází smíření, úleva a radost z toho, že dokážu respektovat sám sebe (a jsme zpátky u ahimsy ☺). Pro mě jsou to balanční pozice na rukách – stoj na rukách po dlouhém a trpělivém učení zvládnu s oporou o zeď, ale pozice typu „vrána“ a její různé variace, kdy balancujete pouze na vašich dlaních a zbytek těla se drží kdesi ve vzduchu, jsou pro mě ze skupiny „nedosažitelných“. Možná je to špatnou koordinací svalů, možná nemám silné paže, možná je to v mojí hlavě. Snažila jsem se to „urvat“ dlouho a často bolestivě, ale prostě mi nejdou. A v okamžiku, kdy jsem to přijala, a uvědomila si, že to, že je nezvládnu, ze mě nedělá ani horší lektorku jógy, ani horší lidskou bytost, se mi hodně ulevilo. Dělám pozice, které mě baví, posilují a posouvají dál, dýchám a vnímám každý okamžik na podložce. Děkuju za každou pozici, do které mě moje stárnoucí tělo pustí, a všechny, které „nedá“, těmi ho netrápím. Proč bych měla? V životě jsou důležitější věci a umět být upřímný a pravdivý sám k sobě k nim určitě patří. Zkusme tedy najít nadhled a praktikovat jógu i život tak, aby nás bavil, respektovali jsme přitom sami sebe a byli upřímní sami vůči sobě. Když to totiž nedokážeme sami, jak to můžeme očekávat od druhých?