Je šest hodin ráno. Jasně modrá obloha nade mnou, jen sem tam bílá peřina mraků. Mraků, ze kterých rozhodně dnes nezaprší. Jsme v půlce léta a už celý měsíc je horko, opravdu horko a konec v nedohlednu. Máme pocit, že už nic jiného než horko neznáme a že nám už nikdy nebude zima…
Horko mě probudilo v pět hodin ráno. Než abych se znovu pokoušela usnout, zvedla jsem se z postele a jela na jediné místo, kde v tuhle chvíli bude dobře a kde můžu na chvilku načerpat pocit klidu a možná i trochu chladu. Na místní jezero na paddleboard. Noční hlídač mě tam v tuhle hodinu vůbec nečekal, ale ochotně mi pomohl s prknem. Jinak nikde nikdo. Klidná hladina jezera, na východě první náznaky, že brzy vyjde sluníčko a bude zase pálit, ale na západní straně ještě jasný chladný srpek měsíce. Svítání. Konec noci, začátek dne. Přechod, ke kterému dochází s železnou pravidelností dnes a denně bez ohledu na to, co se děje kolem nás. Bez ohledu na počasí, ekonomickou či politickou situaci, bez ohledu na naše rozpoložení fyzické i emoční, každé ráno se na obloze v určitou hodinu objeví slunce, zažehne nový den – nový začátek, s přílivem energie, která se mění podle sezóny, a každý den zapadne, abychom mohli spočinout ke spánku a odpočinku.
Ležím na prkně, probuzená pádlováním a jógovou praxí a pozoruju nebe – klidné, čisté, jen opravdu sem tam nějaký ten chomáč bílých mraků. Občas proletí letadlo. Na chvíli je úplně zřetelné, zanechává za sebou bílou stopu, která se po chvilce rozplyne. Pak letadlo zmizí z dohledu a bílá stopa s ním. Je to jako myšlenka v naší mysli, proletí čistou hlavou, zanechá stopu, která za chvilku zmizí. Nebo jako situace, ve které se nacházíme – objeví se v našem životě, chvíli trvá, chvíli jí prožíváme a pak přejde, zanechá po sobě vzpomínku jako letadlo bílou čáru, ale i ta za chvilku vybledne, až zmizí napořád. Situace, které prožíváme, příjemné či vyhrocené, tu nejsou napořád. Jsou to jen chvíle, momenty, na dobu dočasnou, možná na délku našeho obzoru, na který dohlédneme a který nám může připadat nekonečný. Ale i tak jednou za tím obzorem zmizí a budou navždy pryč. Nemá smysl na nich ulpívat. Měli bychom je prožívat, ty krásné si opravdu vědomě užívat, ty náročné respektovat, učit se z nich a zároveň vědět, že tu nejsou napořád. Tak jako ty horké dny, které teď prožíváme. Brzy přejdou a dostaví se dny ranních mlh a chladných večerů, dny plné dešťů a padajícího listí. A horké léto bude jen vybledlou vzpomínkou.
A zároveň mi dochází, že tak jako jsou myšlenky a situace jen chvilkovým přeletem letadla v našem životě, současně jsou tu věci, které jsou stále. Východ a západ slunce. Rituál, který zůstává. Mění se jeho doba, mění se jeho energie, ale je to konstanta, která udržuje řád věcí a našeho bytí. A rituály jsou praktiky, které bychom si i my měli vědomě nastavit v našem životě. Pomohou nám zvládat situace, překážky či turbulence, které právě prožíváme. A nemusí to být nutně ranní hodinová jógová praxe. Mohou to být drobnosti, jako uvařit si ráno v klidu čaj a na pár minut vnímat svůj dech, stanovit si svůj záměr pro ten den nebo si dát večer před spaním nohy nahoru a nechat ze sebe „spadnout“ tíhu uplynulého dne. Cokoli, co nám pomůže se na chvilku zastavit, podívat se do naší mysli jako na modrou oblohu a vidět, že situace, ve které se nacházíme je jen moment, který přejde a na kterém nemá smysl ulpívat.
Můj jógový rituál – najít si každý den pár minut na zastavení a zklidnění – mě „vytáhl“ v pět hodin ráno z postele a dovolil mi na chvíli zažít okamžik přerodu – z noci na den. Dovolil mi zažít klid vodní hladiny i ticho před probuzením. A dovolil mi prožít aspoň na chvíli úžasný pocit chladu, který jsme v těchto horkých dnech už skoro zapomněli…
A jaký je Váš rituál…?