Dana Yoga | Poučí mě nemoc…?
15936
post-template-default,single,single-post,postid-15936,single-format-standard,ajax_fade,page_not_loaded,,qode_grid_1300,footer_responsive_adv,qode-theme-ver-10.1.2,wpb-js-composer js-comp-ver-5.7,vc_responsive

Poučí mě nemoc…?

Poučí mě nemoc…?

Máme tu čas adventu a asi by se k úvaze více hodilo nějaké to předvánoční téma, ale ráda píšu o tom, co je pro mě zrovna aktuální. A to je v tuto chvíli pomalé zotavování se z „obyčejné virózy“. Virózy, která mě zneschopnila na celé 2 týdny, a dala mi tak možnost se zamyslet nad některými věcmi a když budu chytrá, tak se z ní i poučit.

V podstatě to začalo jedno pondělní ráno úplně banálně – trochu rýma, trochu bolení v krku, trochu únava. Moje reakce? Klasika! „Budu opatrná, ale to zvládnu…“ Takže jsem na lekce šla. Výsledek po dvou dnech? Totální únava a ztráta hlasu (v mém povolání docela důležité aspekty….), takže jsem nebyla schopná vstát z postele, natož se o cokoli postarat. Rodina a kamarádi přispěchali na pomoc, abych já mohla ležet. Protože! Za tři dny musím odjet do Bratislavy, kde vedu školení pro lektory jógy a které jsem před několika měsíci slíbila. A které samozřejmě nešlo zrušit…. (v mé představě). Věřím, že hodně z Vás mi rozumí. Navíc jako OSVČ jsou pro mě všechny zrušené lekce i finanční ztrátou, takže tlak na to zvednout se a jít pracovat, je o to větší.

Dostala jsem spoustu dobře míněných rad, jak se vyléčit – od klasické medicíny až po různé alternativy. Jen jeden známý (nazvěme ho pan X) byl naprosto nekompromisní – „všechno zruš a lež!“. Dala jsem na rady ostatních a nasadila všechny možné zbraně – zázvor čerstvý i svařený, vincentku pít i kloktat, vitamín C v tabletách i pomerančích, rozpuštěné kalcium, kloktání šalvěje, priznitzové i olejové zábaly, propolisový sprej do krku, strefen i paralen, vývary a čaje, … Do Bratislavy jsem odjela a školení přežila. Abych v pondělí ráno se opět složila do postele. Bez hlasu. Vyčerpaná. Návštěva lékařky naštěstí potvrdila, že je to stále jen viróza, tedy žádná antibiotika, ale jednoznačné „Paní, musíte ležet a NEMLUVIT!“. Otázka „Stálo ti to za to…?“ visela ve vzduchu…

Jasně, že stálo i nestálo. Na jednu stranu jsem chtěla dodržet, co jsem slíbila. A školení se netýkalo jen mě, ale i dalších zúčastněných. Na druhou stranu mi moje tělo jasně dávalo najevo, že už toho bylo dost. Věřím, že nemoc není jen o našem těle, ale i o naší duši. Ukazuje nám, co se děje hluboko uvnitř nás samotných, a projevy nemoci nám to jen demonstrují na fyzické úrovni. Moje duše mi říkala, že se potřebuje zastavit a v tichu si dopřát čas k sebereflexi nad tím, jak žiju, a kam směřuju.

Takže jsem tentokrát dala na radu pana X. Všechno jsem bez řečí zrušila, povolala všechny, kteří byli stále ochotní pomoci s obstaráním dětí, donesením jídla či léků. Zalehla jsem do peřin, občas si pustila televizi, kamarádka mi půjčila román, ale často jsem jen ležela a nechala myšlenky běžet hlavou. Najednou vidíte věci, které jste před tím neviděli, nebo neměli čas vidět. Dochází Vám některé souvislosti. Třeba to, kolik se toho snažím zvládnout sama, bez pomoci ostatních, a že si o tu pomoc neumím říkat. Anebo když je mi nabídnuta, tak ji neumím přijmout. Že jsem ráda, když se moje lekce, školení či jiné akce líbí klientům a je o ně zájem (což je samozřejmě super a mám z toho velkou radost!), ale na druhou stranu mě moje ego vede k tomu, že plánuji jednu akci za druhou bez ohledu na to, zda budu mít čas na odpočinek a nabrání nových sil. Že když se ke mně někdo nechová hezky, tak nemusím být pořád ta „slušná holka“, co svůj hněv spolkne, protože se nehodí ho nahlas projevit, a pak jsem to já, kdo si ho v sobě nese a koho dusí. A že je čas některé věci začít dělat jinak.

Nemoc je velká zkouška trpělivosti a naučení se respektu sám k sobě – dát si opravdu čas jen ležet, odpočívat, nebojovat, ale naopak dopřát tělu i duši prostor, aby se uzdravily. U hodně nemocí je to často účinnější než všechny léky a praktiky dohromady. Když jsem po nemoci přišla na první lekci, byla jsem ke svému tělu mnohem vnímavější. Uvědomila jsem si, že sice musím začínat pomalu a opatrně, ale na druhou stranu jsem cítila, jak moje svaly reagují na pozice s velkou energií a chutí se zapojit. Měly dost času si odpočinout. Při závěrečné relaxaci se moje mysl bez problémů ztišila a vnímala nově načerpanou energii. A po dvou týdnech můj obličej měl konečně zase trochu zdravou barvu.

Byla to úplně obyčejná viróza. Přesto, když Vás přibije k posteli, jste vděčni za každou nabídnutou pomoc. A proto děkuju všem blízkým, kteří mi ochotně pomáhali, všem klientům, kteří mi zaslali přání na uzdravení, ale i ujištění, že zdraví je důležitější než dnešní lekce jógy. Někde jsem četla, že nás nemoc změní, že naše tělo i duše už nejsou stejné, jako před nemocí. Změnila tedy mě? Doufám, že ano. Uvidíme. Příště už snad budu rozumnější… :-). Díky pane X.

p.s. Nějaký závěr pro všechny? Asi si touto zkušeností musíme projít každý sám, abychom získali cennou lekci. Nicméně jestli mohu radit alespoň s ohledem na blížící se svátky – neblázněte! Ono se to nezblázní. Dopřejte si čas na odpočinek, spánek, jógu (jasně, že si přihřeju polívčičku) a do příprav zapojte všechny členy domácnosti! A jsme zpátky u toho adventu…