Neustále usilujeme o to být „šťastní“ či alespoň „spokojení“. Co to ale znamená? To, že se budeme neustále usmívat, zažívat jen příjemné chvíle, mít dostatek peněz i zdraví, žít život zalitý sluncem? V jedné knížce jsem objevila hezké pojetí slova „spokojenost“, a rozhodně to v něm takto nestojí. Píše se tam, že spokojenost se objeví tehdy, když „přestaneme mít obavy z přítomnosti, necítíme bolest z minulosti a neděláme si starosti z budoucnosti“. Vůbec nejde o to cítit se neustále šťastný, ale naopak, jde o to umět přijmout vlastní nedokonalosti a vnitřní chaos. Hlavně ten emoční. Emoce jsou to, co nás utváří – jak bychom jinak věděli co je radost, kdybychom nezažívali smutek, co je štěstí, kdybychom neznali bolest, či co je klid, kdybychom občas nepocítili zmatek. Emoce jako neklid, sklíčenost, smutek, či bolest k nám prostě patří. Pomáhají nám objevit, kdo jsme, proč tu jsme a co chceme dělat.

Musím přiznat, že tato definice se mi moc líbí a je mi blízká. Hodně lidí má představu, že my lektoři a lektorky jógy máme patent na to „být nad věcí“ – negativní emoce se nás netýkají, protože umíme být neustále v „zenu“ (to jsou buddhističtí mniši :)). Zklamu Vás. Není to tak. Znám hodně lektorů jógy a všichni do jednoho zažíváme emoce stejně jako ostatní. Nahoru a dolů jako na horské dráze, já osobně dost často :). Co je ale určitě důležité – jak s nimi zacházíme. Potlačujeme je, nebo jim dáme volný průběh? Vítáme je, nebo se jich bojíme a raději předstíráme, že nejsou? Není to vůbec snadné, ale postupně přicházím na to, že varianta „přivítat je a dát jim volný průběh“ je sice těžší, zato mnohem zdravější. V tu chvíli se totiž stáváme zranitelnější, ale současně také otevřenější, přístupnější a vlastně statečnější.

Vzpomeňte si na nějakou smutnou událost, která vás v poslední době potkala. Jak jste na ní reagovali? Polkli jste slzy a křečovitě se usmívali, jako by se nic nestalo? Protože slzy se neukazují… A co když malý chlapec brečí nad ztrátou hračky nebo jinou „banalitou“? Řekneme mu, ať se pochlapí, kluci přeci nebrečí! Už někde v dětství v nás z nějakých důvodů zakódovali skrývat naše emoce, a to nejen ty negativní, ale často i ty pozitivní („nesměj se tak nahlas!“). Proč? Kdo ví…?! A tak teď v dospělosti, když máme v sobě tyto emoční zmatky, máme pocit, že je něco špatně a že bychom se měli snažit o „emoční perfekcionalismus“. Tedy cítit se jen šťastní, a pokud tomu tak není, tak je něco v nepořádku a měli bychom s tím „něco dělat“, což vede jen k dalším emočním zmatkům a pocitům selhání.

Jak z toho tedy ven? Třeba příště, až budete chtít brečet, opravdu brečte, a vůbec nevadí, že Vás někdo uvidí. Nebo až budete chtít křičet, křičte, ale pozor ať to není směřováno vůči někomu, kdo za to nemůže :). A pak se na chvilku posaďte někam stranou, zavřete oči a jen pozorujte. Pozorujte, co se odehrává tam uvnitř. Možná objevíte, že hluboko pod vrstvou smutku, leží střípky radosti za všedních maličkostí. Pod nánosy zmatku a napětí se skrývá moře klidu a uvolnění. A také tam někde hluboko uvnitř pod vším tím křikem a hlukem, přebývá nekonečné ticho a mír. A v nich nacházejme spokojenost z přítomného okamžiku. Přijměme svůj vnitřní chaos s vědomím, že je vlastně naprosto v pořádku.